Výlet na Erholungsgebiet Wienerberg
15. 10. 2007
Naše skupinka byla tentokrát multikulturní. Chyběl Marek, který se léčil v posteli od rýmy, zato se k nám po počátečním váhání (!) přidal Ondrej ze SR.
Jednalo se o úplně spontánní akci. S Jitkou jsme si někdy kolem poledne řekly, že to za oknem vypadá celkem krásně a že by byla škoda, abysme teda setrvávaly na koleji. Můj prvotní plán přečíst si pár stránek Finanzierung vzal za své a začaly jsme přemýšlet, kam bysme vyrazily. Jitka zkoumala mapu. Navrhla jsem, že bysme mohly jet na jih Vídně, protože je tam spousta parků. Jitku zaujal velký zelený flek na mapě s čímsi modrým uprostřed-nämlich Erholungsgebiet Wienerberg. Rozhodly jsme, že se vydáme tam. Ještě jsme se trošku občerstvily a pak jsem šla k sobě na pokoj se nachystat a už mi svítí zpráva na scypu od Ondreje, kam že se chystám. Tak se tedy rozhodlo, že Ondrej pojede s námi. Trvalo mi dlouho, než jsem ve své mapě našla vybranou oblast a stanici metra poblíž ní, ale nakonec se to povedlo a mohli jsme se domluvit na srazu na stanici metra Tschertteg.
Cesta na Tschertteg byla dobrá, protože jsme musely jen jednou umsteigen a celou cestu jsme jeli po povrchu a mohly se kochat výhledem. Po příjezdu na Tschertteg jsme chvíli čekaly na Ondreje. Přijel celý v oranžovém a sportovním oblečení a s krátkým rukávem, z čehož nám byla trochu zima a vydali jsme se, vedeni Jituš, směrem k Erholungsgebiet. V podstatě jsme šli pořád rovně, prošli jsme kolem High Tech Centra a na první křižovatce jsme zabočili tím směrem, kde to bylo zelenější a kupodivu to bylo správně, protože jsme se ocitli před takovou jakoby pěšinkou do lesa. Vypadalo to krásně a Jitka si to musela vyfotit. Chvíli jsme zkoumali zdejší místopisnou ceduli a snažili se přijít na to, kde vlastně stojíme. Nakonec v legendě rozpoznali, že to místo, kde stojíme, je označené malou černou tečkou-ale kde se ta tečka nacházela v té mapě, toť otázka. Vydali jsme se stezkou nazdařbůh. Šli jsme po té cestičce jakoby listnatým lesem a bylo to pěkné. Po cestě jsme rozebírali rozdíly mezi češtinou a slovenštinou a taky horory a já jsem se začala trochu bát. Taky jsme si užívali pěkné přírody, až jsme dorazili k jezírku, kde bylo pár dřevěných stolů s lavicemi. Jinak všude kolem příroda a za tou přírodou civilizace, domky a tak. No, tak jsme se nasvačili, teda Ondrej se nasvačil, protože měl poctivě připravenou svačinu, my s Jitkou jsme si užívaly gumová kolečka od Haribo (nejoblíbenější bonbon zahraničních studentů-ještě se o tom neví, ale za chvíli to tak bude) a pak medvídky od Haribo ve větším i menším balení. A taky jsme se fotili, aby bylo vidět, jak se v té Vídni máme dobře.
No a pak jsme se vydali zase dál a chodili jsme křížem krážem a diskutovali o všem možném a já už jsem dostala chuť na kebab a trochu hlad. A šli jsme kolem bylinkové zahrádky a pak na kopec a z kopce a pak za dlouho kolem vodárny a to už jsme byli zpátky v civilizaci a posléze jsme došli až ke stánku, kde dělali kebab. Jitka se tam zeptala, jestli je tam možnost jít na záchod a někam odběhla a já jsem nám objednala 2 ostrý kebaby, Ondrej to nejí, protože mu tam nechutná ta zelenina, tak jsme to jedly jen s Jitkou, ale ona nadávala, že je to ostrý. A nasedly jsme na tramvaj a jeli jsme na Karlsplatz.
A tam jsme uviděli něco zajímavého, totiž že padala voda a jak padala, tak tvořila různá slova. A ještě jsme řešili to, proč mají Rakušané na autobusových zastávkách váhy a došli jsme na to, že to jen podporuje tu nezdravou anorektickou generaci. Člověk čeká na autobus a jak tak čeká, tak se může zvážit a ještě všichni vidí, kolik že to váží a jak je tlustý...no, tak to nechápu, proč to ti Rakušáci tak mají, budu se na to muset ještě přeptat.
Tak z Karlsplatz jsme jeli domů a byl to dobrej výlet.
P.S. Na fotky se můžete kouknout na mym rajčeti.
Jednalo se o úplně spontánní akci. S Jitkou jsme si někdy kolem poledne řekly, že to za oknem vypadá celkem krásně a že by byla škoda, abysme teda setrvávaly na koleji. Můj prvotní plán přečíst si pár stránek Finanzierung vzal za své a začaly jsme přemýšlet, kam bysme vyrazily. Jitka zkoumala mapu. Navrhla jsem, že bysme mohly jet na jih Vídně, protože je tam spousta parků. Jitku zaujal velký zelený flek na mapě s čímsi modrým uprostřed-nämlich Erholungsgebiet Wienerberg. Rozhodly jsme, že se vydáme tam. Ještě jsme se trošku občerstvily a pak jsem šla k sobě na pokoj se nachystat a už mi svítí zpráva na scypu od Ondreje, kam že se chystám. Tak se tedy rozhodlo, že Ondrej pojede s námi. Trvalo mi dlouho, než jsem ve své mapě našla vybranou oblast a stanici metra poblíž ní, ale nakonec se to povedlo a mohli jsme se domluvit na srazu na stanici metra Tschertteg.
Cesta na Tschertteg byla dobrá, protože jsme musely jen jednou umsteigen a celou cestu jsme jeli po povrchu a mohly se kochat výhledem. Po příjezdu na Tschertteg jsme chvíli čekaly na Ondreje. Přijel celý v oranžovém a sportovním oblečení a s krátkým rukávem, z čehož nám byla trochu zima a vydali jsme se, vedeni Jituš, směrem k Erholungsgebiet. V podstatě jsme šli pořád rovně, prošli jsme kolem High Tech Centra a na první křižovatce jsme zabočili tím směrem, kde to bylo zelenější a kupodivu to bylo správně, protože jsme se ocitli před takovou jakoby pěšinkou do lesa. Vypadalo to krásně a Jitka si to musela vyfotit. Chvíli jsme zkoumali zdejší místopisnou ceduli a snažili se přijít na to, kde vlastně stojíme. Nakonec v legendě rozpoznali, že to místo, kde stojíme, je označené malou černou tečkou-ale kde se ta tečka nacházela v té mapě, toť otázka. Vydali jsme se stezkou nazdařbůh. Šli jsme po té cestičce jakoby listnatým lesem a bylo to pěkné. Po cestě jsme rozebírali rozdíly mezi češtinou a slovenštinou a taky horory a já jsem se začala trochu bát. Taky jsme si užívali pěkné přírody, až jsme dorazili k jezírku, kde bylo pár dřevěných stolů s lavicemi. Jinak všude kolem příroda a za tou přírodou civilizace, domky a tak. No, tak jsme se nasvačili, teda Ondrej se nasvačil, protože měl poctivě připravenou svačinu, my s Jitkou jsme si užívaly gumová kolečka od Haribo (nejoblíbenější bonbon zahraničních studentů-ještě se o tom neví, ale za chvíli to tak bude) a pak medvídky od Haribo ve větším i menším balení. A taky jsme se fotili, aby bylo vidět, jak se v té Vídni máme dobře.
No a pak jsme se vydali zase dál a chodili jsme křížem krážem a diskutovali o všem možném a já už jsem dostala chuť na kebab a trochu hlad. A šli jsme kolem bylinkové zahrádky a pak na kopec a z kopce a pak za dlouho kolem vodárny a to už jsme byli zpátky v civilizaci a posléze jsme došli až ke stánku, kde dělali kebab. Jitka se tam zeptala, jestli je tam možnost jít na záchod a někam odběhla a já jsem nám objednala 2 ostrý kebaby, Ondrej to nejí, protože mu tam nechutná ta zelenina, tak jsme to jedly jen s Jitkou, ale ona nadávala, že je to ostrý. A nasedly jsme na tramvaj a jeli jsme na Karlsplatz.
A tam jsme uviděli něco zajímavého, totiž že padala voda a jak padala, tak tvořila různá slova. A ještě jsme řešili to, proč mají Rakušané na autobusových zastávkách váhy a došli jsme na to, že to jen podporuje tu nezdravou anorektickou generaci. Člověk čeká na autobus a jak tak čeká, tak se může zvážit a ještě všichni vidí, kolik že to váží a jak je tlustý...no, tak to nechápu, proč to ti Rakušáci tak mají, budu se na to muset ještě přeptat.
Tak z Karlsplatz jsme jeli domů a byl to dobrej výlet.
P.S. Na fotky se můžete kouknout na mym rajčeti.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář